Okinawa Karate Kai Panter


Mistři Karate

KANRYO HIGAONNA (Hygashionna)

1853 – 1916

Mladý Higaonna začal se studiem bojového umění ve 14 letech u mistra Seisho Arakakiho, který sloužil v té době okinawskému králi jako bushi „válečník“. Když byl Arakaki v zájmu království Ryukyu (tehdejší název ostrova Okinawa) vyslán do Číny, sjednal Higaonnovi výuku v centru bojových škol v Kojo Taitai, Kumemura. Kumemura bylo centrum (vesnice) osídlená čínskými vyslanci, kteří okinawany vzdělávali v různých oblastech.

Po dvou letech studia v Kumemuře se Higaonna vydal přes moře do města Fu-čou, v čínské provincii Fu-tien, aby zde prohloubil své znalosti bojových umění. Zde studoval pod vedením několika mistrů, prioritně pak pod vedením mistra Sie Čung-sianga, na Okinawě přezdívaného Ryuru-Ko, jenž zřejmě vyučoval box Křičícího jeřába. Mimo to se v Číně učil i od mistra Wai Sin-singa, zřejmě box Mnišské pěsti, a v prvních letech svého pobytu v Číně pravděpodobně cvičil i ve věhlasném Kojo-dojo, jenž bylo mekkou většiny zámořských adeptů Chuan-fa.

Po svém návratu na ostrov Okinawa se stal věhlasný učitelem a jeho dvůr jedním z hlavních center tehdejší výuky okinawských TE. Na základě svých letitých zkušeností začal Higaonna formovat sebeobranný systém, kterému se postupně začalo říkat NAHA-TE „ruce z Naha“. Naha-te bylo jeho vlastní pojetí boje vzniklé shrnutím prvků čínského Chuan-fu se starými okinawskými technikami To-de.

Mimo jiné mistr Higaonna (Higashionna) údajně přeformoval kata Sanchin tím, že tuto kata začal provádět se sevřenými pěstmi, zatímco čínská varianta (dodnes cvičená v Uechi-ryu) zdůrazňovala ruce otevřené. Krom toho také změnil až do té doby zažité paradigma soukromé výuky tím, že začal vyučovat více studentů najednou, a tak položil základy skupinovému cvičení.

Nejznáměnšími studenty Kanryo Higaonny byli: Chojun Miyagi, Kenwa Mabuni

CHOJUN MIYAGI

1888-1953

Zakladatel školy GOJU-RYU Chojun Miyagi se narodil 25. dubna 1888 ve městě Naha na Okinawě. Rodina byla poměrně bohatá, jelikož obchodovala s medikamenty, které dovážela především z Číny. Když zemřel nejstarší dědic rodiny, bylo Miyagimu teprve 5 let. I přesto, dle tradice převzal již v tomto věku vedoucí úlohu rodiny. Jeho matka se rozhodla vychovat syna tak, aby byl schopen čelit psychickým i fyzickým nástrahám života, a tak jej v 11 letech dala do učení k tehdy 25 letému bojovníkovi jménem Arakaki Seisho. Po třech letech společného tréninku jej Arakaki přivedl k tehdy již věhlasnému učiteli Haha-te Kanryo Higaonnovi.

Chojun Miyagi cvičil u mistra Higaonny až do jeho smrti roku 1916. Po smrti Higaonny převzal Miyagi nástupnictví školy tehdy již zvané NAHA-TE, a jal se jí na základě vlastních zkušeností zdokonalovat. V této době podnikl mimo jiné minimálně dvě cesty do Číny, aby rozšířil své znalosti v oblasti bojových umění.

V roce 1929 poslal jednoho ze svých nejlepších studentů Shinzato Jinana na setkání mistrů bojových umění do Kjota, tehdejšího hlavního města Japonska. Když se tam Shinzata po demonstraci zeptali na jméno stylu, jež prezentuje, zprvu nevěděl co říci, ale nakonec duchapřítomně odpověděl Hanko-ryu, což lze přeložit jako „napůl tvrdá škola“. Tento název si však musel v mžiku vymyslet, jelikož nechtěl mistrovo Naha-te vystavit posměchu. Po návratu na Okinawu vše vyprávěl svému učiteli, a ten se na základě těchto událostí rozhodl pojmenovat svou školu Goju-ryu „škola tvrdého a měkkého (jemného)“. Název odvodil z textu psaného v čínské knize „BUBISHI“, která je pokládána za bibli všech bojových umění. Zmiňovaný text popisuje koncept osmi elementů bojových umění, přičemž v jedné její části je vyjádřena idea harmonie a sounáležitosti dvou základních složek veškerého vesmírného dění „tvrdosti a měkkosti“, nebo také jinak „tvrdost a jemnost“. V poemu se doslova říká: Způsob dýchání, tedy nádech a výdech v sobě skrývá tvrdost i měkkost... Ačkoli Miyagi pojmenoval svůj styl Gojyu-ryu nikdy neměl pro tento název psanou podobu. V roce 1933 byl styl Goju-ryu oficiálně zaregistrován v japonské asociaci bojových umění „ Dai Nippon Butokukai“ a dnes patří mezi zcela nejzákladnější pilíře okinawského Karate.

Druhá světová válka zasadila mistru Miyagimu těžkou ránu v podobě smrti jeho syna a dvou dcer. Miyagi sensei jakožto silný vlastenec nesl velice těžce devastaci své rodné země, včetně jejich obyvatel. Taktéž jeho uchi deshi Jinan Shinzato přišel o život, a tak není divu, že Miyagi sensei roku 1953 ve svých 65 letech umírá.

Miyagi sensei byl velmi striktní člověk vyžadující tvrdou disciplínu. I na první pohled malý prohřešek vyřadil jakéhokoliv studenta z dojo. Stačilo např. když si student jen tak pohvizdoval při příchodu do dojo, nebo s ručníkem kolem ramen vstoupil do tělocvičny. V těchto časech nebylo zvykem mít mnoho studentů, a tak jich nemálo bylo odmítnuto. Šance zahájit výuku u mistra byla velmi malá. Později se ustálil počet přijímaných studentů navštěvujících dojo na čtyři až pět. Trénink se obvykle skládal s rozcvičky, základní techniky a cvičení kata. Mnoho studentů po různé době dojo opouštělo, jelikož neunesli tréninkovou zátěž.

Jak již bylo řečeno, Miyagi byl velmi přísný a tvrdý učitel, například nácvik kata Sanchin trval mezi dvěmi, až třemi lety. Běžně Miyagi vyučoval čtyři kata, a to : SANCHIN, SEISAN, SEIENCHIN a TENSHO. Až po té, co si ověřil schopnosti a loajalitu adepta, pokračoval s další výukou.

Hlavními studenty mistra Miyagiho byli: Jinan Shinzato, Meitoku Yagi a Anichi Miyagi

MEITOKU YAGI

1912-2003

Meitoku Yagi, otec současného představitele Meibukan Goju-ryu Meitatsu Yagiho, se narodil 6. března 1912 ve městě Naha. Jeho dědeček ho přivedl k mistru Miyagimu když mu bylo 13 let coby potomka velmi váženého předka, který byl kdysi na Okinawě činný jak v politice, tak i v bojových umění.

Již v době, kdy mladý Meitoku ještě navštěvoval gymnasium, byl jediným z těch, kteří byli zcela zasvěceni do komplexního systému Goju-ryu. Bohužel v té době byla druhá světová válka již na spadnutí a nikdo na ostrově netušil jak fatální dopad bude mít právě na tento malý ostrov.

Japonsko si vytvořilo na Okinawě obranný val, který měl zastavit postupující spojenecké armády z Jižního Pacifiku. První úder přišel v říjnu 1944. Více jak 90 procent města Naha bylo vypáleno a téměř srovnáno se zemí. O nic lépe nedopadlo ani další velké město Shuri. Civilní obyvatelstvo nebylo prakticky nijak chráněno. Devastační účinky války na Okinawě potvrzuje fakt, že každý osmý obyvatel Okinawy byl zabit. Dle údajů není na Okinawě rodiny, která by nebyla zasažena ztrátou některého svého člena. Ani sám Chojun Miyagi nebyl ušetřen. Ve válce přišel o svého syna, dvě dcery a navíc, i o jednoho z nejlepších studentů Shinzato Jinana, který zahynul ke sklonku roku 1945. S velkou pravděpodobností se i tyto události podepsali na tom, že roku 1953 Chojun Miyagi zemřel ve věku 65 let.

Po jeho smrti se na rodinné poradě její členové usnesli, že tím kdo by měl převzít odpovědnost za pokračování a rozvoj školy Goju-ryu bude Meitoku Yagi. Na základě tohoto rozhodnutí převzal od rodiny mistrovo karate-gi a obi. Meitoku Yagi nazval svoji školu MEIBUKAN, což lze přeložit jako „Dům čistého bojovníka“. Tímto se odlišil od dalších Miyagiho studentů, kteří si taktéž postupně otevírali své vlastní dojo. 7 února 2003, ve věku 92 let sensei Meitoku Yagi umírá, ovšem ještě 5 měsíců před svou smrtí demonstroval Karate v Budokanu, centrální hale pro bojová umění.

MEITATSU YAGI

1944-

Meitatsu Yagi, nejstarší syn mistra Meitoku Yagiho narozen 7.7.1944 v Kume ve městě Naha je považován za druhého v pořadí tzv. přímé linie pokračovatelů stylu Goju-ryu. Ve věku 5 let začal pod vedením svého otce a jediného učitele cvičit, a to šest dnů v týdnu po 2 hodinách. Video, knihy, zrdcadla či jiné pomůcky Meitatsu nikdy nepreferoval a tak dodnes upřednostňuje osobní kontakt žáka s učitelem.

Starý mistr Yagi si zvolil svého syna co by svého nástupce a během let společného tréninku mu předal veškeré znalosti tak, aby mohl dále šířit poselství školy po celém světě. Meitatsu se pod přímým vedením svého otce učil 50 let a postupně se tak připravoval na převzetí této zodpovědnosti za šíření systému Meibukan Gojyu-ryu. Ke sklonku života Meitoku Yagi udělil svému synovi titul Hansi včetně 10 mistrovské úrovně (10DAN). Yagi Meitatsu je dnes celosvětově považován za jednoho z nejuznávanějších protagonistů školy Goju-ryu Meibukan.

ANICHI MIYAGI

1931-2009

Anichi Miyagi se narodil 9.února 1931 v Naha. Na konci druhé světové války ztratil oba rodiče, takže již ve svých čtrnácti letech se musel postarat o dva mladší bratry. Na živobytí si vydělával prací na vojenské základně Cadena. Jeho výdělek nebyl vysoký, a tak si útlý chlapec, podobně jako mnozí jiní, občas ,,přilepšoval'' nějakým proviantem. Masové konzervy byly velmi vzácné, ale kdo se v obchodě ,,něco za něco'' dokázal zorientovat, takřka vždy na něj cosi zbylo. O karate a velkém mistru Chujonu Miyagim, jenž bydlel jen několik set metrů od jejich domečku, se dověděl od Kaha Tokeshiho, se kterým se seznámil v Cadeně. Ten mu během kuřáckých přestávek (najít v objektu nekuřáka bylo asi tak vzácné, jako potkat mezi kanibaly vegetariána, a to se týkalo i dětí) často vyprávěl o zázračných cvičeních díky nimž lze rychle zmohutnět. V daném okamžiku to znamenalo dostat se sice k těžší, leč zároveň lépe placené práci. Po mnohokrát vyslovených slibech konečně nadešel den, kdy si to chlapci místo domů namířili k domku starého mistra. První kontakty byly více než rozpačité. Chojun Miyagi je sice přijal, ale v jeho gestech byla spíš zdvořilost než ochota. Každou prosbu o pomoc mistr podmiňoval všelijakými divnými otázkami, a na rozloučenou místo nějakého konkrétního vyjádření vyprovodil chlapce neurčitým: „Chcete-li, můžete přijít znovu“. Týdny ubíhaly jako voda a Anichi s Kahaem místo tréninků pleli zahradu, uklízeli mistrův dvůr i dům. Když již pomalu zapomněli, proč vlastně slavného senseie vyhledali, stalo se něco nečekaného. Jednou, když během krátkého odpočinku kouřili, přišel k nim Miyagi sensei a začal jim vyprávět o základních principech bojového mistrovství. Po několika minutách se zavalitý učitel zdvihl a ještě dříve, než mírně šokovaní mladíci pokračovali v práci, dodal: „A s kouřením je konec, pánové“. Pracovalo se čím dál tím méně, protože mistr usoudil, že nadešel čas věnovat se cvičení a posilování těla. A jak se již po prvních týdnech ukazovalo, nešlo o krátkodobou záležitost. Vždyť jen nácvik správného heiko-dachi trval takřka týden. „Zbytečně se budete učit techniku, když nemáte stabilitu a sílu v nohách“, ujišťoval je mistr. No a aby lépe pochopili význam jeho slov, zlehka je postrčil a oni spadli na zem. Když se zdvihli , mistr je vyzval, aby se o to rovněž pokusili. Ať se však snažili jakkoliv, ani s ním nepohnuli. Jeho mírně zakřivené prsty spolu s chodidly jakoby vrostly do země. Po nějaké době jim ukázal několik dalších postojů, avšak současně s jejich procvičováním museli posilovat břicho a nohy. Po dvou měsících, když přestaly bolet svaly a tělo zpevnilo, začali se soustřeďovat na postoj jezdce, ve kterém začali procvičovat první údery. Nebylo to vůbec snadné, protože nemálo sil i koncentraci jim bralo náročné shiko-dachi, ale po čase si zvykli. Později jim mistr vysvětlil všechny základní techniky úderů a bloků, a na konci každého tréninku museli vždy posilovat. Jednou tak, že nosili pytel nebo vodu, jindy překládali těžké ozdobné kameny. Při přestávkách, již bez cigaret, poslouchali o umění dokonalého úderu, který nikdy nelze zvládnout bez patřičné fyzické připravenosti. „Mnozí se domnívají, že fyzická síla jsou obrovská ramena a objemné bicepsy. Hloupost. Když chcete poznat skutečného siláka, podívejte se na jeho nohy, břicho a předloktí. Kvalitní úder nezáleží na ramenou a bicepsech, ale na tvorbě ki, a na schopnosti ji akcelerovat. Chcete-li končetinu posílit skutečnou silou, musíte se naučit ovládat ki“. Po tomto konstatování mistr poprvé před svými žáky zacvičil ukázkové Sanchin, o kterém později vyhlásil, že v tomto jediném cvičení je ukryto prakticky celé tajemství umění prázdných rukou. No a pak nastalo období donekonečna drilovaného souboru. Tak jako kdysi Kanryo Higaonna, i on bazíroval na každém pohybu, nádechu či správném přemísťování se, protože dokonalé zvládnutí Sanchin znamenalo skutečné zocelení těla i ducha. A i když Anichi Miyagi na toto téma hovořil zřídka, říká se, že Sanchin se nakonec učil celých pět let. A dokonce ani potom neměl odvahu zeptat se mistra, zda je s jeho výkonem spokojen. Možná i proto se další kata učil od jednoho z nejlepších senseiových žáků.

Jeho přítel Kaha to po čase vzdal, a tak Anichi pokračoval v sólovém tréninku. Postupně se kromě správných postojů, úderů a přesunů naučil i správně dýchat a ovládat vnitřní energii. Několik let před smrtí se Miyagi sensei dokonce rozhodl pro kolektivní trénink, což byl snad první a možná jediný rozpor s jeho po dlouhá léta dodržovanou filosofií. Říká se,že možná tak učinil z obavy, aby odkaz jeho mistra nezůstal nenaplněn. Povinnost odevzdat vědomosti dále se po skonu K.Higaonny stala součástí jeho já.

Zajímavé bylo poslouchat také shihanovy výklady a metafory. Výuku často přirovnával k ořezávání tužky. Začátky považoval za odstranění obalu, pokroky za ,,hrubé'' obrušování tuhy a cestu k mistrovství viděl jako její zašpičatění. Chcete-li aby vaše písmo bylo zřetelné a úhledné, musíte tupící se grafitový hrot pravidelně zabrušovat a leštit. A tak je to i se cvičením.Vaše tělo a svaly mají sice schopnost si mnohé zafixovat, ale tímto směrem cesta ke zdokonalování nevede.

Není tajemství, že na Okinawě se po válce často trénovalo neveřejně, obvykle večer nebo dokonce v noci. Na jeden z prvních večerních tréninků si Anichi Miyagi vzpomíná zvlášť dobře. Do té doby jsem s Kahaem a později sám trénoval zpravidla po práci, tedy odpoledne. Když mi ale sensei jednou po tréninku řekl, abych příště přišel až večer, byl jsem z toho celý pryč. V určený den jsem se nemohl dočkat večera a byl jsem z toho pořádně nervózní.

Když jsem však přišel k mistrovi, brzy jsem pocítil zklamání. Poté, co jsem zametl dvůr a vyvezl pokosenou trávu, najednou se objevil učitel, a v rukou měl několik kusů různého nářadí. Řekl mi, abych se s nářadím pokoušel dělat to , co on. Po pravdě řečeno se mi to nedařilo, protože například jednostranné činky a různě dlouhé železné tyče byly velmi těžké. Vůbec jsem se nedivil, že v neděli místo dopoledního tréninku jsem musel posouvat těžké ozdobné kameny, které lemovaly zahradu. Když jsem skončil, byl jsem strašně unavený, avšak místo odpočinku mě Miyagi sensei požádal, abych mu přinesl vědro pramenité vody z několik kilometrů vzdáleného pramene. Když jsem se vrátil, všiml si, že toho mám až až, ale místo, aby mě politoval nebo pochválil, postavil vodu na čaj a za chvíli, to už u misek s bylinným extraktem, začal vyprávět různé zajímavé historky.

Dospívající mladík časem pochopil, že poválečný život Chojuna Miyagiho není naplněn radostí, a že častá samota a uzavírání se do sebe je výsledkem velkého rozčarování. Ačkoliv se stárnoucí okinawan, využívaje bohaté zkušenosti svých předků, již dávno naučil soběstačnosti, jediným opravdovým potěšením pro něho bylo Karate a jeho žáci. Zajímavý byl i jeho jídelníček. Jen málokdy na jeho stole chyběly lesní plody a obiloviny, protože jak říkával, bylo by hříchem pohrdat dary přírody. Ten pravý zájem o prostá jídla pochopil až tehdy, když mu jednou v dobrém úmyslu přinesl velkou masovou konzervu, kterou hrdý učitel odmítl se slovy: Myslím, že produkty z mé zahrádky a políčka nejsou o nic méně chutnější než obsah této konzervy. A bez dalšího vysvětlování se pustil do obilné kaše s dušenou zeleninou. Po jídle obvykle vyšel na dvůr a kontroloval pořádek. Zvlášť nevrlý byl v okamžiku, když na čerstvě zameteném dvoře našel pohozená stébla slámy, případně když některý u ozdobných kamenů nebyl přesně na svém místě. Jeho názory, podobně jako každodenní režim, byly doslova neměnným zákonem. Jakoukoliv náhlou změnu prostě neakceptoval, protože byl přesvědčen, že jde o narušování koncentrace, harmonie a duševní vyrovnanosti. O to překvapivější bylo, když se jednoho dne rozhodl seřadit kata podle významu a náročnosti. Jakoby cítil, že plamen jeho života pomalu dohasíná, a tak i on považoval za potřebné oživit tradiční mistrovství a podat tak vstřícnou ruku mladým generacím. Takže od padesátých let by se v Goju - ryu měla mistrovská kata učit v tomto pořadí: Gekisai-ichi a ni, Sanchin, Saifa, Seienchin, Shisochin, Sanseiru, Seipai, Kukurunfa, Sessan, Suparinpei a Tensho. Za šest let tvrdého tréninku se z útlého chlapce stal skutečný chlap, jehož fyzické dispozice se nedaly přehlédnout. A přece pochvalu od mistra slyšel jen málokdy, protože ten byl přesvědčen, že je na to ještě stále brzy. Během posledních let života se učitel při výuce zaměřoval zejména na synchronizaci pohybů a dýchání. Navzdory věku jeho dýchání připomínalo malý mořský uragán. Význam této aplikace jsem pochopil až při cvičení na makiwaře. Všiml jsem si, jak se všechna mistrova síla kumuluje do prvních dvou kloubů pěsti, přičemž první kontakt s makiwarou byl doslova zdrcující. Myslím, že teprve nyní jsem definitivně pochopil, co je průrazný úder, a co znamená dokonalé využití ki v praxi. I když si myslím, že jsem se hodně naučil, na mistra jsem ani zdaleka neměl. On mě však vytrvale opravoval a upozorňoval, což bylo důkazem toho, že mu na mě záleží.

A to i přesto, že na mnohé údery holí, zejména ve chvíli, kdy postřehl, že nejsem dokonale zkoncentrován a napnut, si vzpomínám dodnes. Jedna z posledních vzpomínek předního žáka zakladatele Goju-ryu je spjata s veřejnými lázněmi, do nichž spolu často chodívali, a kdy mladík musel drhnout mistrova záda. Domnívám se, že lepší trénink na zpevnění prstů, dlaní a zápěstí snad ani neexistuje. Vydrhnutí množství doslova ocelových pletenců si vyžadovalo nejen železné ruce, ale i železnou vůli. Kdyby nebylo četných speciálních tréninků na ruce, myslím, že bych to nikdy nezvládl. Mám pocit, že po poslední návštěvě lázní mě již nikdy tak nebolely a nepálily ruce jako tehdy.

Po skonu mistra (1953) Anichi Miyagi dlouhá léta aplikoval všechny poznatky získané od svého učitele, přičemž díky vynikajícím základům se neustále zdokonaloval.V současnosti je jedním z nejváženějších učitelů Goju-ryu vůbec, přičemž již léta je nositelem nejvyššího mistrovského technického stupně - 10.Dan. Je překvapivé, že i po více než padesátiletém tréninku je docela obyčejným, takřka tuctuvým obyvatelem Okinawy, který stejně jako kdysi jeho sensei odevzdává v rodném Naha cenné poznatky a zkušenosti domácím i zahraničním adeptům. Nejvíc ale uchvacuje skutečnost, že se o ně dělí s maximální ochotou a porozuměním. Protože jak on sám tvrdí, není většího štěstí, než zprostředkovávat zkušenosti následujícím generacím.

MORIO HIGAONNA sensei

Morio Higaonna se narodil na ostrově Okinawa ve městě Naha 24.12.1938 policejnímu úředníkovi Saiči a jeho ženě Toši. Moriovo mládí bylo plné zmatku v důsledku pacifické války a okupace Okinawy Americkou armádou. Poválečná bída zde ztvořila generaci tvrdých mladíků, kterým k přežití stačilo jen opravdu málo. Nepohodlí a tvrdé podmínky pro ně nic neznamenali, a tak i oni, stejně jako jejich předkové přežívali díky obdělávání půdy a rybolovu. Své volné chvíle věnovali tradicím, hudbě a studiu Karate, jako finančně nenáročnému, leč vysoce efektivnímu způsobu jak trénovat silné tělo a mysl.

Roku 1953 se 15 letý Higaonna představil v zahradním dojo senseie Chojuna Miyagiho v Suboji a začal zde studovat. Morio byl velice horlivým žákem se značným tréninkovým nasazením, čehož si všimla i mistrova manželka. Tato laskavá žena se posléze snažila mladému Higaonnovi poskytnout oporu a doporučila mu, aby se učil od jednoho z nejlepších sempai velkého mistra Anichi Miyagiho. Pod jeho vedením přerostl Moriův zájem o Karate ve vášeň, což vedlo až k tomu, že když po ukončení studia nastoupil do banky, již po necelém roce odešel, jelikož ho tato práce odváděla od tréninku. Poté co se svým učitelem vycestoval poprvé za moře, rozhodl se získat nové zkušenosti ve světě a tak po přijetí na Tokijskou univerzitu odchází z rodného domu, aby začal novou etapu svého života. V Tokiu pokračoval s tréninkem v univerzitním klubu, který ovšem záhy zrušili, jelikož zde došlo ke smrtelnému zranění jednoho ze studentů. Morio však svůj trénink nepřerušil, a to díky pozvání jiného okinawana, který mu nabídl místo instruktora v jeho privátním dojo v okrsku Kojoti. Díky tomuto místu instruktora, mytí aut a výpomoci na stavbách se Morio udržoval nejen ve skvělé formě, ale i na studiích Tokijské univerzity.

Netrvalo dlouho a toto skromné privátní dojo se stalo díky Higaonnově přítomnosti nejvyhlášenějším a nejvyhledávanějším místem pro všechny příznivce Goju-ryu v celém Japonsku.

Z mladého nadšeného okinawana se stal během let jeden z nejuznávanějších následovníků odkazu senseie Miyagiho, který dodnes šíří Goju-ryu nejen na samotné Okinawě, ale i v zámoří.

Poznámka T.Ulrycha:

Při své návštěvě Okinawy jsem se mimo jiné zajímal i o místa, kde tito lidé vyučují, a tak se mi podařilo najít i dojo Higaonny senseie. Je to nevelké privátní dojo v přízemí jeho rodinného domu v klidné starší části města Naha. Dovnitř jsem bohužel neměl příležitost nahlédnout jelikož zde nikdo nebyl a tak jsem se svým přítelem Láďou navštívil Judokan Goju-ryu dojo. Zde jsme byli přívětivě přijat a k našemu překvapení nám bylo hned nabídnuto, zda si chceme i zacvičit. Leč v civilu a bez souhlasu svého učitele by se to nehodilo, a tak jsme slušně odmítli a pouze bedlivě a tiše sledovali lekci. Byla to velmi zajímavá zkušenost, při které jsem podrobně shlédl výuku Goju-ryu kata v podání dvou starých mistrů, což pro mě osobně mělo zřejmě větší hodnotu, než samotné cvičení.


Password:

Počet návštěvníků: